Manifesto: Národní galerie promítá třináct tváří Cate Blanchett

11.12.2017

Přelom kalendářního roku je spojený s bilancováním a plánováním lepších zítřků. Je to tedy skvělé (nové) období na návštěvu výstavy Juliana Rosefeldta, který svou instalaci postavil na zásadních manifestech, jež ve 20. století formovaly naši společnost a uměleckou scénu. Jejich autoři byli často mladí intelektuálové, kteří energicky odvrhli vše staré a slibovali zcela nový přístup k tvůrčímu procesu. Přijďte se přesvědčit, že nic není originální a že je v pořádku si ve Veletržním paláci ukrást trochu inspirace.

Kolem zažloutlých manifestů jsem prošla skoro bez povšimnutí. Zastavila mě až paní kustodka a zatemněné dveře do výstavní síně, která se tentokrát proměnila v projekční sál. Při vstupu do tmavého prostoru se mi zatočila hlava. Chvíli jsem musela přešlapovat na místě, pomrkávat na projekci světlice a přesvědčit své oči, aby si uvykly na příšeří.


"Píšu manifest, protože nemám co říct."

Dokážete záplavou slov vyplnit vnitřní prázdnotu? K napsání manifestu potřebujete dávku odvahy, touhu být vyslyšen a potřebu upozornit na neduhy stávajícího světa a nejistoty, které z nich plynou. Byli to zpravidla neklidní mladí muži, kteří zasedali k psacímu stolu a s notnou dávkou poezie se snažili sepsat prohlášení, jež mířila na srdce dalších intelektuálů a umělců.

"Vyzýváme všechny poctivé intelektuály, všechny umělce a spisovatele, aby s konečnou platností opustili představu umění existujícího pouze pro umění, stejně jako názor, že umělec může zůstat vzdálen historickým konfliktům, v nichž si všichni musejí vybrat, kam se přikloní."

Není to ovšem dospívající mladý muž, nýbrž Cate Blanchett, kdo přeříkává všechna silná slova, ať už promlouvá klidným, hlubokým hlasem, nebo nepřirozeným, děsivým tónem, který jednou za deset minut propojí celou galerii v jediný revoluční výkřik.

"Rozbijeme kult minulosti, posedlost antikou a akademický formalismus."

Herečka sama boří představy o tom, co je schopná zahrát, ať už jí dáte roli televizní hlasatelky, jeřábnice, konzervativní matky nebo bezdomovce. I proto Manifesto neexistuje pouze ve formě výstavy, ale letos mělo premiéru na filmovém festivalu Sundance. (O)hlasy manifestů se tak donesou i k lidem, kteří nepatří k pravidelným návštěvníkům galerií a nesledují současné výtvarné umění.


"Očistěte svět od intelektuální, profesionální a komercializované kultury!"

Výstava ovšem není filmem s pevně danou dějovou linií a návštěvník výstavy má oproti filmovému divákovi tu výhodu (a moc), že si může sám zvolit, se kterou Cate bude chtít strávit nejvíce času, který manifest ho osloví natolik, že si ho vyslechne znovu, nebo který ho naopak natolik drásá, že kolem něj jen rychle proběhne. A je na něm, kolikrát pohlédne herečce do očí, když zboří pomyslnou čtvrtou stěnu a obrátí se přímo k němu, jako v divadle, kde jsou herci divákům doslova na dosah ruky.

"Nechte nás vyvrátit pomníky, chodníky a schodiště; nechte nás potopit ulice a náměstí; nechte nás pozvednout úroveň města."

Manifesty nejsou jen výzvou k ničení starých pořádků, k odvrhnutí tradic a přežitých symbolů. Zosobňují touhu vytvořit něco nového, lepšího. I tato videoinstalace je novou formou prezentace starých textů, které jinak leží polozapomenuté v knihovnách či muzejních vitrínách, jako v předsálí výstavy.

"Tvořit znamená žít, navždy vytvářet nové a ještě novější věci. Tvorba umění by měla být zázrakem!"

Manifesty promlouvají k tvůrcům, ať už si pod tímto slovem představujete kohokoli, a ať už se sami mezi ně řadíte nebo ne - vedle umělců, choreografů a vědců to mohou být ředitelé společností, učitelé nebo rodiče se svou mocí formovat mladé lidské duše. Všechna nálepky už byly strhány, všechna pravidla zpochybněna.

"Existuje jen jediná pravda - my - a vše je dovoleno."

Manifesto představuje náhled do životů a přemýšlení nejrůznějších druhů lidí, z nichž každý je přesvědčen, že má co říct, že je sám ztělesněním té správné cesty. Kolikrát v životě jste dostali dobře míněné, nevyžádané rady?


"Náš egotismus nyní dosáhl vrcholu, naše sebedůvěra je neochvějná."

Tvorba je životní styl. I když tyto manifesty psali výtvarní umělci, architekti nebo filmaři, obsahují vždy patřičnou dávku poezie, která vychází z osobitého vnímání světa a jeho intenzivního prožívání. Tvůrce nejspíš nepotkáte, jak se v pravidelných intervalech apaticky přesouvají mezi domovem a kanceláří nebo mezi stolem a gaučem.

"Sbohem úprku ročních období, umělý řáde myšlenek, rampo nebezpečí, čase pro všechny! Račte jenom praktikovat poesii."

Instalace obsahuje dvanáct videí o délce 10:30 minut a jedno čtyřminutové video. Na výstavu byste si tedy měli vyhradit dostatek času, protože nebudete chtít odejít, dokud neuvidíte všechno. I když si chvílemi možná budete připadat trochu osaměle, když budete sami sedět na lavičce a od dalších návštěvníků vás budou dělit projekční plátna.

"Pohovět si na židli byť jen na moment by znamenalo riskovat svůj život."

Občas ale v místnosti zazní smích, ať už upřímně pobavený, ironický nebo se stopou hořkosti. V této době a v této zemi je snadné vysmívat se upřímnému patosu, který je nutně obsažen v každém manifestu.

"Jsem pro umění, které imituje člověka, je komické, a když je to potřeba, tak násilné, nebo jakékoliv je zrovna třeba."

Nenechte se ale zmást - výstava není určená výhradně intelektuálům, kteří se budou vzájemně poplácávat po ramenou a chlubit se, jaké manifesty v jednotlivých klipech rozeznali, a jak se snažili ve své mladické nerozvážnosti formulovat vlastní výzvu lidstvu. Tyto texty měly být úderné a srozumitelné, aby měly co nejširší dopad v dobách, kdy světová umělecká komunita byla možná stejně početná jako ta dnešní berlínská. Ty základní myšlenky ovšem zůstávají a i když byly sepsány před desítkami let, zdají se dnes aktuálnější než kdykoli dříve.

"Naopak: většina úspěšných myšlenek je až směšně prostá."

Až po několika hodinách vyjdete z Veletržního paláce, mějte oči otevřené. Znáte ve svém okolí místa, která by mohla dotvářet kulisy různorodých scénářů, tak jako to v Manifestu dokázal Berlín? Znáte český ekvivalent Teufelsbergu, Čertova kopce navršeného z válečných trosek? Znáte vedle historických krás i moderní budovy, kde by se mohly odehrávat futuristické vize? A jak v tomhle světle vypadá budova českého velvyslanectví v Berlíně?

"Nic není originální. Berte odevšad, kde to rezonuje inspirací nebo podněcuje vaši představivost."

Nakonec jsem si prohlédla i ty zažloutlé listy manifestů v předsálí. Inspirace se může skrývat kdekoli.


Text a foto: Barbora Langmajerová